Úvod

Opomíjený svět

Opuštěný dům na konci ulice, kterého se bojí všechny děti. Stará paní Creedy se tam narodila, žila tam a zemřela tam, ale nikdy neodešla. Její duch zůstává, ochraňuje svůj domov před vetřelci ze sousedství a střeží své celoživotní tajemství ukryté v podkroví. Zatáčka na State Road 67, kde se staly všechny ty nehody. Jistě, nejsou tam žádné pouliční lampy, protože je to moc daleko od města a ta zatáčka je dost ostrá, ale říká se, že za posledních 50 let tam zemřelo 12 lidí. Je možné, že ta cesta je opravdu tak nebezpečná a nebo jsou ty šeptané pověsti pravdivé? Opravdu tam bývalé oběti nehod straší a vedou další řidiče do záhuby?

Legenda o Arnoldovi Millerovi, koloniálním staviteli lodí během Americké revoluce. Říká se, že byl mistrem svého umění a zároveň zlostný opilec. Nikoho pak nepřekvapilo, když později zabil svou ženu, když ji našel s jiným mužem. Ani nebylo překvapivé, když pak utekl na jedné ze svých lodí. A také nikoho nepřekvapilo, že jej chytili, soudili a popravili přímo na moři. Teď však bloudí po pobřeží a hledá způsob jak uniknout úřadům, které jej jak věří stále hledají a vykonává svou pomstu na každé "štětce" na kterou natrefí.

Svět, který známe je plný příběhů o záhadách, neznámu a hrůzách. Říká se, že takové legendy mají pravdivý jádro a ve Světě Temnoty je toto klišé děsivě skutečné. Ve stínech číhají strašlivé věci. Nepopsatelní tvorové se plíží mimo dosah našich smyslů a mimo naše chápání. Nelidští lovci se skrývají mezi námi, vybírají mezi námi podle své libovůle jako vlci v stádu ovcí.

Není v lidských silách pochopit tajemství, skryté pravdy o kterých nám nikdo neřekne. Nedokážeme ani rozlišit mezi bájemi, pověstmi, městskými legendami a realitou. Kým tedy jsme, abychom poznali nemrtvé dravce, hladové nestvůry nebo stvoření z jiných světů, které žijí mimo dosah našich smyslů a našeho chápání? Nejlepší co mohou obyčejní, světští lidé udělat je poslouchat své instinkty a hluboko ukrytou paměť našich předků. Ten pocit, když vám vstávají chlupy na krku, ty přechodná přitáhnutí naší pozornosti k něčemu co se pohnulo a nyní je už pryč, intuici, která nás nutní utíkat pryč, když víme, že něco je blízko. Myslíme si, že jsme na vrcholu potravního řetězce, ale ve skutečnosti jsme o pár příček níž. Jsme loveni stejně jako králík a nebo myš. Zvířata to instinktivně vědí a na určité základní úrovní to víme i my, tedy pokud to dokážeme přijmout. Místo toho jsme však plni falešné pýchy a jistoty, že jsme Králi zvířat. Ve skutečnosti jsou tam někde venku zvířata jaká si ani neumíme představit ... a jejich vláda je nepřekonatelná.

Duchařské historky

Přestože lidé mají jen malou a nebo žádnou představu o nestvůrách, které číhají na temných místech, mají hrubou představu o existenci duchů. Koneckonců duchové jsou považováni za mrtvé lidi. Představa možné existence duchů nám může pomoci získat lepší pocit z toho co bude po smrti. Může nám dát úlevu vědomí, že někteří lidé tu potom zůstanou. Velké neznámo smrti je v jistém smyslu určeno světem, který známe; a někteří mrtví zde zůstávají, tady kde to známe. A zůstávají z důvodů, které chápeme - něco nedokončené, touha po pomstě, neopětovaná láska.

Přes tu všechnu úlevu, kterou nám existence duchů může přinést, jsou děsiví. Tušení, že jsme pronásledováni nám způsobuje mravenčení a nervozitu. Přestože by jsme měli vědomě najít útěchu v možnosti, že po smrti zůstaneme v tomto světě, jsme vystrašení možností setkání s nikdy neodpočívajícími mrtvými. Proč? Možná, že protože možnost zůstat v tomto světě nepřekoná fakt, že smrt je něco jiné, nám úplně neznámé. Jistá jejich část teď patří k neznámému, které nás tolik děsí a jejich přítomnost se tak stává nepopiratelnou připomínkou naší vlastní smrtelnosti. Oni již překročili hranici za kterou každý z nás jednou také musí.

A tak máme duchařské historky. Příhody mající základ v realitě a o nichž si myslíme, že jím můžeme věřit, ale popisují místa, která si můžeme jen představovat. Vyprávěním těchto příhod prožíváme pokaždé znova něčí smrt, představujeme si jaké to tam na druhé straně může být a jaká může být naše budoucí zkušenost s ní. Duchařské historky nám tedy pomáhají smířit se s tím co stejně jednou přijde.

Ve vypravěčských hrách jsou duchařské historky vhodné pro hraní s obyčejnými, světskými, smrtelnými postavami. Ty by prozatím neměly být seznámeny s úplnou pravdou o upírech, vlkodlacích, kouzelnících a nebo dalších bytostech. Netuší jak nejistá je jejich existence. Ale stejně jako hráči si umí představit duchy a v určité chvíli mohou najít ochotu a nebo odvahu střetnout se s takovým stvořením přímo. Setkání s neklidnými mrtvými ukáže světským postavám záblesk nadpřirozena. Existence duchů napovídá, že by mohla existovat i jiná stvoření, ale konkrétně duchové mohou odhalovat tento tajný svět nevědomým postavám po patřičně malých krůčcích. Včera byli duchařské historky báchorkami na strašení dětí. Dnes je duch milované bytosti ledovou skutečností. A zítra? Kdo ví co všechno je možné?

Příběhy o mrtvých

Svět Temnoty: Duchařské historky je sbírka pěti scénářů pro hru s vaší družinou. Tato kniha je určena pouze pro Vypravěče, ne pro hráče. Každý z příběhů předpokládá, že postavy jsou obyčejní lidé bez jakýchkoli nadpřirozených schopností a bez chápání neznámého kolem. Ve skutečnosti by každý příběh mohl být dobrým začátkem celé kroniky. Postavy mohou být ze začátku světské, pak jim ukážete záblesk pravdy a mohou skončit pohlceni nadpřirozenem až navěky. Mohou začít jako obyčejní lidé jen aby byli později proměněni na nemrtvé a nebo se stali vlkodlaky nebo jinými záhadnými bytostmi či svými vlastními duchy. A nebo postavy mohou zůstat lidské se stále zvyšujícím se chápáním toho co to znamená být nelidský. Všechny zde uvedené příběhy mohou být vloženy do vaší kroniky a hlavní protagonisté se mohou změnit na vychytralé okultisty, neústupné lovce nestvůr, blouznící šílence a nebo rozkládající se mrtvoly.

Další knihou, kterou potřebujete k hraní těchto příběhů je World of Darkness Rulebook. Konkrétní pravidla pro zacházení s duchy na které se budeme neustále odvolávat se dají najít v kapitole o Vyprávění, str. 208-216. Některá z těchto pravidel - a příklady duchů pro snadnější představu - jsou také popsány v příručkách na konci tohoto Úvodu.

Přestože všechny uvedené scénáře se řídí těmito pravidly, vy se jimi řídit nemusíte. Vaši duchové mohou některé z těchto pravidel dodržovat, jiné úplně ignorovat a nebo být úplně mimo všechna pravidla. Proč by například museli vaši duchové být schopni vzdálit se jen několik metrů od svého pojítka (své vazby) se světem? Proč by se nemohli vzdálit mnoho kilometrů? Možná to může jen jediný a právě proto je takovým problémem pro vyšetřovatele. Pěkné je, že duchové jsou velmi blízcí lidem a zároveň jsou součástí neznáma. Pravidla mohou říkat jak obecně zacházet s duchy, ale neměly by je popisovat úplně. Takové omezení by z duchů dělalo známé a proto by také nebyli děsiví. Když si budou hráči myslet, že ví jak by jejich postavy měly jednat s duchem, protože hráči si přečetli pravidla, nabourejte jejich očekávání tím, že necháte svého ducha provést něco co není nikde napsané. A tehdy se i hráči spolu s postavami setkají s neznámem.

Duchařské historky nabízí následujících pět scénářů.

• Kapitola 1: Prach v prach se obrátí je o zapomenutém městě snažícím se získat zpět svou bývalou slávu - na úkor každého kdo v něm sídlí. Považujte tento příběh za město duchů posunuté do 21. století.
• Kapitola 2: Děsivý příběh Jamese Magnuse seznámí postavy se záměry zvráceného a hrubého muže. Setkají se s ním v domě, kde zavraždil svou ženu a pak i sám sebe, ale z kterého nikdy neodešel.
• Kapitola 3: Bezvýchodnost odhaluje následky sebevraždy a utrpení, které je výsledkem zoufalého pokusu utéct před životními problémy jenž končí připoutáním dotyčného k těmto problémům i posmrtně.
• Kapitola 4: Kořeny a Větve objevují cyklus týrání, který končící vraždou. Lidé zabití v blízkosti stromu změní jeho větve do sítě, která zachytává mrtvé. Vražda následuje další vraždu a hlad stromu po dalších obětech roste.
• Kapitola 5: Svatý duch znázorňuje nedostatek lidské víry a nebezpečí příliš velké vášně. I milosrdnost, štědrost a obětavost vykonávané z těch nejlepších důvodů může duši zabránit v odchodu dál.

Vyprávění Duchařských historek

Příhody o přízracích zesnulých patří mezi nejstarší hororové příběhy. Jsme s nimi spřízněni, protože horor spojený s nimi je tak prvotní - smrt a neznámo. Co se stane s lidskou duší po smrti, stále zůstává záhadou i přes tisíce let hledání, uctívání, teorie a mytologie. Nejlepší co může kterákoliv žijící osoba dělat tváří v tvář nevyhnutnému je přijmout ji.

Ale není to tak snadné. strach zůstává a abychom se ho trochu zbavili, vyprávíme si příběhy. Hrát příběh ze Světa Temnoty obsahující duchy je jedna z metod konfrontace s děsivými možnostmi toho velkého pak a zároveň je to způsob jak zažít zábavný večer. Duchařská historka z knihy, filmu a nebo vyprávěná u ohně je úplně něco jiné než zážitek z hry na hrdiny. Tento úvod je určen pro Vypravěče a zaměřuje se na to jak nejlépe udržet náladu a motivy duchařské povídky a zároveň poskytnout hráčům co nejvíce zábavy.

Příprava jeviště

Duchařská historka v hrách na hrdiny začíná předtím než postavy vkročí na scénu. Začíná ve chvíli kdy je vytvořen duch, tím že zemře lidská bytost. Postavy pravděpodobně nejsou svědky této smrti. (Pokud ano a nebo ji dokonce zaviní, tak duchařská historka dostává úplně jiný směr o kterém se zmíníme později.) I tak je pro vás jako Vypravěče důležité chápat co se stalo. Když budete navrhovat takovou duchařskou historku je velmi užitečné napsat si co se skutečně stalo a proti tomu informace, které mohou zjistit postavy vaší družiny a nebo také co jim může říct samotný duch. Ve filmech a v románech je čtenář obvykle seznámen i s informacemi, které postavy nevědí a ani nemohou vědět. Proto mají lepší představu oč vlastně jde. A právě proto je důležité vědět jaká je skutečně pravda a kolik z ní chcete hráčům prozradit.

Způsoby smrti

Dobrá, odkud se tedy ten duch ve Vaší historce vzal?

Co zabilo dotyčnou osobu? Několik základních možností jsme rozebrali:

• Vražda: Neprávem zabití neodpočívají snadno. Oběti vraždy jsou klasičtí duchové. Jsou obvykle rozzlobení a vášní těchto duchů je síla. Jednoduše říct, že duch je obětí vraždy však nestačí. Oběť masového vraha čelí úplně jiné smrti než oběť intrikujícího partnera a nebo příbuzného, který chce získat peníze z životní pojistky. Někdo zavražděný v záchvatu vášně žárlivým milencem a nebo úplným cizincem zemře stejně jako ten, který odejde v míru. Rozdíl ve způsobu smrti ovlivňuje ducha a jeho pojítka (vazby) se světem, které jsou důležité pro pochopení jeho příběhu.
• Násilná smrt obvykle vede k vytvoření násilného ducha. Lidé jimž je vyrván život nejsou obvykle introspektivní, smířliví ani zvědaví. Na narušení jejich soukromí a všetečné otázky reagují zlobou. Vyvolání takového ducha pomocí média může vést k šermování hostitele s jakoukoliv zbraní po ruce a nebo zhroucení z čiré zloby ducha, kterého dotyčný přijal do sebe.
• Vazby (pojítka) se světem takového ducha mohou zahrnovat osobu, která jej zabila, místo kde zemřel a nebo zbraň použitou k činu. Schopnosti odpovídající duchovi oběti vraždy (jak je popsáno v kapitole 8 World of Darkness Rulebook) jsou Podpis Ducha, Magnetické rušení, Telekineze a Vystrašení.
• Sebevražda: Osoba, která si vezme život pravděpodobně nikterak netouží po tom zůstávat dál v tomto světě a tudíž se ani nestane duchem. Na druhou stranu několik kultur prohlašuje, že sebevrazi neodchází do "nebe," protože si vzali vlastní život. Opět jsou důležité okolnosti smrti. Středoškolský student, který se zastřelil naříkající nad svou bývalou milou může vytvořit ducha se sklony k efektním a ohromujícím ukázkám své moci za účelem získat pozornost, která mu v životě chyběla. Žena, která se zabila kvůli sebeošklivosti může zanechat kruté strašidlo, které chce pouze způsobovat bolet ženám vnímaným jako krásnější než ona sama.
• Když se náctiletí pokusí o sebevraždu, tak to bývá pokus o vyřešení okamžitého problému, který vnímají jako nepřekonatelný. Tyto pokusy jsou obvykle jednorázové. Dospělí však podobné pokusy opakují častěji. Pro postavy vyšetřující ducha náctiletého sebevraha nemusí vůbec důvod této sebevraždy být tak zničující a nebo dokonce nemusí být vůbec pochopitelný, ale pro toho mladého člověka (a tedy i ducha) byl dost důležitý na to, aby ukončil svůj život. Tak je možné vytvořit ducha vášnivě nebo zuřivě reagujícího na jím vnímané podněty přehlížení, samoty a nebo neopětované lásky. Duchové vznikající ze sebevražd dospělých mohou být následkem své smrti přísní a rozhodní. Přes jejich značné úsilí (možná i opakované) utéct svým problémům zůstávají v tomto světě. To vzbuzuje jejich nelibost a často pak vnímají své životní problémy jako vyřešené jednou provždy.
• Duchové obětí sebevražd obvyklé tíhnou k lidem, místům a věcem, které jim v životě způsobily tolik bolesti a zármutku. Mohou předvádět například Řeč ducha, Iluze a nebo Ovládnutí.
• Nehoda nebo Přirozená smrt: Většinou když někdo zemře, tak to je neúmyslné. Smůla, neopatrnost a nebo neodvratný zub času. Toto je velmi široká kategorie duchů a zahrnuje to každou osobu, jejíž smrt nebyla výsledkem úmyslného činu někoho jiného.
• Když budete vytvářet ducha této kategorie, zvažte zda se procesu jeho odchodu nezúčastnila i jiná osoba. Někdo kdo zemřel pod hromadou pěti aut může strašit na té části dálnice a navždy hledat toho, kdo nehodu zavinil (a vybíjet si své pocity na každém kdo bude řídit podobné auto). Nebo může pronásledovat všechny další účastníky dopravní nehody, ať už ji zavinili a nebo byli také jejími oběťmi. Osoba, která zemřela díky náhodnému výstřelu ze střelné zbraně (možná nehoda na lovu) se pravděpodobně zaměří na osobu, která zmáčkla spoušť, stejně jako kdyby byla úmyslně zavražděna. Rozdíl je v tom, že i když dosáhne duch své pomsty, pravděpodobně jí nebude uspokojen - smrt nebyla osobní a tedy ani řešení nebude osobní. Duch jednoduše svou nenávist zaměří na někoho jiného, pravděpodobně někoho s podobným rysem jako osoba, která jej střelila.
• Oběti nemocí a nebo jiných přirozených způsobů smrti se většinou nestanou duchy, protože mají čas poznat svůj brzký osud a smířit se s ním. Občas je však osoba tak silně poutána k životu, že čas během nemoci jen posílí její strach a zlost. Takoví duchové mohou bránit místo na kterém zemřeli a nejsou ochotni opustit poslední místo, které vnímali naposledy lidskýma očima.
• Obvyklé schopnosti duchů vytvořených během nehody a nebo přirozenou smrtí se velice různí. Duch strašící v továrně, kde odešel může ovládat Magnetické rušení a Telekinezi. Duch osoby umořené hladem v lesem může předvádět Podpis ducha a Ovládnutí zvířat.
• Nadpřirozeno: Duchové lidí zabitých nadpřirozenými bytostmi (přestože se většinou řadí do kategorie obětí vraždy) zaslouží zvláštní zmínku. Takoví duchové slouží jako vhodný "odrazový můstek" do hlubin tajemství Světa temnoty. Duch upírovy oběti nejenže poskytuje stejný vyprávěčský potenciál jako oběť vraždy, ale navíc dává postavám možnost zjistit, že upíři existují a to by mohlo dále znamenat možnost, že postavy se stanou upíry. (Případně zvažte jak duch oběti upíra bude reagovat, když se ti, které straší stanou tím, co nejvíce nenávidí.)
• Duchové zabitých nadpřirozenem si nemusí vždy pamatovat co způsobilo jejich smrt a určitě nemají vůbec přehled o společnosti upírů, vlkodlaků nebo jiných bytostí. Mohou však být přinucení sloužit takovým stvořením a to znamená, že postavy mohou být postaveny před výzvu osvobodit takového ducha z otroctví a umožnit mu odejít. To pravděpodobně bude mít za následek hněv a nenávist bývalého otrokáře a může to vést k dalším příběhům. Pokud se rozhodnete představit ducha někoho kdo věděl o existenci nadpřirozených bytostí ať už ta osoba zemřela jejich vinou a nebo ne, uvědomte si, že váš příběh se okamžitě mění z "duch jako mrtvá osoba" na "duch jako prostředek pro jiné bytosti." To dost mění motiv duchařské historky. Obvykle by měla odrážet náš strach ze smrti a nakonec i naši vlastní lidskost. Příběh ve kterém je duch výsledkem něčeho a nebo někoho kdo už je pohlcen neznámem nemá stejné ponaučení. Slouží to jako příběh opatrnosti - "Držte se dál od neznámého a nebo bude váš osud stejný jako jeho."

Navržení ducha

Jakmile budete vědět jak se z mrtvé osoby stal duch, zvažte jaký asi bude. Duchové v literatuře si ne vždy uvědomují sebe sama a většina je zcela zaměřená na své vlastní potřeby a touhy do té míry, že tuto svou posedlost dovádějí do nelogických a děsivých extrémů. Jen velmi málo jich má citovou a psychologickou stabilitu nutnou k myšlení podobnému žijícímu člověku, ale jsou i takoví a ti jsou schopní vytvářet komplexní plány. Když budete navrhovat svou vlastní duchařskou historku, pro zúčastněné duchy uvažujte následující body:

• Motivace: Většina duchů má nějaký nedokončený úkol, cíl, který když dosáhne mohou a nebo musí odejít tam kam mrtví odcházejí. I když duch nemá v současnosti touhu jít jinam (což většina nemá i když mohou o této možnosti vědět), stále se snaží dokončil svůj úkol. Občas je tento cíl jednoduchý a snadno pochopitelný. Oběť vraždy může chtít aby byl vrah odevzdán spravedlnosti a otec, který zemřel mnoho kilometrů od svého domova může prostě chtít ještě jednou vidět své děti. Duch popraveného za vraždu může chtít, aby každý svědek jeho popravy byl brutálně zavražděn a to postavy nemusí chtít vykonat.
• Až se budete rozhodovat co duch vlastně chce a nebo potřebuje, aby mohl odejít, buďte konkrétní. V dřívějším příkladu ženy toužící po odevzdání jejího vraha spravedlnosti, co pro ní znamená "odevzdat spravedlnosti?" Musí vrah zemřít? Být usvědčen? Stačí když jej zavřou? A co když musí přiznat co udělal a pocítit lítost? Rozhodněte se jaké city duch projevuje ke své nedokončené práci. Pokud oběť vraždy jedná ze zášti či nenávisti, její verze "spravedlnosti" není tak smířlivá jako ducha, který touží chránit milovanou osobu. Nezapomeňte, že duchové mají Ctnosti a Neřesti a ty mohou mít s určením cíle hodně společné.
• Uvědomělost: Klasickou součástí duchařské historky, která se ve filmech často objevuje je to, že duch si neuvědomuje skutečnost, že je mrtev. Vidí jen to co potřebuje, aby se přesvědčil, že život pokračuje jako obvykle a neuznává jakýkoli opačný důkaz. Pokud během jednoho incidentu zemře více osob a nebo podobným způsobem na jednom místě, mohou se všichni proměnit v duchy a strašit na tomto místě bez pochopení pravé podstaty jejich situace.
• Jiní duchové ví, že jsou mrtví, ale úplně nechápou co to znamená (když by tomu tak bylo, odešli by). Někteří vědí, že jsou mrtví a zůstali na zemi neschopní jít dál, dokud nesplní určitý úkol. Někteří hodně uvědomělí duchové dokonce mohou vědět jaký úkol to je. Jiní mají jen mlhavou představu o tom, že zemřeli, ale jsou tak zaměření na své cíle (občas tak jednoduché jako "způsobování bolesti" nebo "strašení dětí"), že si nedokáží přiznat vlastní smrt. Když budete vést duchařskou historku, zvažte kam v tomto rozdělení patří váš duch a co je důležité jak bude pravděpodobně reagovat, když jej postavy vystaví pravdě. Někteří duchové se rozzuří, jiní to použijí jako motivaci a odejdou a další to úplně ignorují.
• Schopnosti: Rysy duchů jsou hezkým metrem toho co jsou schopní dokázat, ale přesto buďte opět konkrétní. V příručce se píše, že Numen Iluze umožňuje duchovi vytvořit iluzi čehokoliv, co si přeje. Ale proč by duch měl vytvářet nějaké iluze? Uvědomuje si, že to dělá a nebo prostě takto nevědomky vytváří důkazy, aby mohl ignorovat běh času a mohl zůstat navždy ve své době? Podobně duch s vysokým hodnocením Výkonu je schopen se hodně vzdálit od svého pojítka se světem, ale pokud má nízké hodnocení Zručnosti, nedokáže příliš dobře vnímat živé. Takové rozložení bodů mezi vlastnosti je vhodné k znázornění ducha jako například klasický "průhledný stopař." Je důležité vědět co znamenají čísla podle pravidel a pak se rozhodnout co znamenají pro vašeho ducha.
• Komunikace: Teoreticky se mohou všichni duchové zjevovat živým. Jak je řečeno v World of Darkness Rulebook toto zjevení může mít několik forem. Duch může vytvářet chladná místa, mráz na oknech, výboje statické elektřiny a další vhodné náznaky své přítomnosti. Proč duchové komunikují tak zvláštním způsobem? Jedna možnost je, že chtějí děsit živé (a to je někdy i účelem). Další je, že neznají žádný další způsob jak by je mohl někdo vyslyšet. Zjištění, že se někdo snaží zaujmout jejich pozornost může být pro postavy velmi znepokojivé. Představte si však jak obtížné to musí být pro toho ducha. Ví jen, že se musí s někým spojit a nechápe proč ten někdo nereaguje, tak jak očekává.
• Duchové si okamžitě po smrti neuvědomují co všechno dokáží (a samozřejmě si nečetli pravidla). Duch nemusí chápat, že je schopen vytvořit přízrak lidské postavy dokud jej o to někdo nepožádá. Nebo může mít tak malou míru sebeuvědomění, že to dělá nevědomky. Duch s Neřestí Lenost může být například příliš líný, aby se zhmotnil do konkrétní podoby, zatímco ten s Ctností Víra by se mohl chtít vyhnout předvedení svého vlastního rouhačství.
• Rozhodněte se za jakých podmínek váš duch může a je ochoten komunikovat s ostatními a jaké metody zjevení má nejraději kromě klasického přízraku. Nezapomeňte také, že komunikace je oboustranná. Zvažte jak by se postavy mohly dostat k duchovi. Někteří duchové odpovídají, když je osloví jménem, jiným se musí vyhrožovat jako dítěti a k dalším se musí přistupovat s respektem. Každé takové pravidlo je požadavek, který si vytváří sám duch, ale pokud chtějí postavy dosáhnout nějakých výsledků (a nebo se chtějí vyhnout, aby na ně tato mocná bytost použila své síly), je nutné najít a respektovat vybrané způsoby diskuze.

Představení ducha

Duchařské historky obvykle začínají jedním ze dvou způsobů. Každodenní život postav naruší neklidný duch nebo postavy vstoupí na duchovo území a stanou se svědky či předmětem jeho činnosti. Která z nich je vhodnější pro váš příběh záleží především na tom co bude historka obsahovat.

Pokud duch naruší každodenní rutinu života postav, bude pravděpodobně s nimi mít nějaké přímé a osobní spojení. Povaha tohoto vztahu a způsob jakým duch dává najevo svou přítomnost určuje detaily vašeho příběhu a to přímo od začátku. Duch, který vyhledává postavy, na ně aktivně působí. Má jasný cíl, přestože slovo cíl nemusí být to pravé. (Řekněme, že duch ví, že chce komunikovat s jednou z postav, ale nic víc a není si jist jak to zařídit. Viz "Komunikace" výše.) Musíte rozhodnout který konkrétní rys z historie postavy ji připoutává k duchovi. Ten si však nežádá pomoci postavy, protože je "dobrodružné povahy." Duch potřebuje cítit silné osobní pouto k osobě, aby vyhledal konkrétně ji. Tento druh příběhu je nejlepší hrát s hráči, kteří si dají práci s hraním předeher, píší životopis své postavy a nebo je jiným způsobem zajímají nepatrné detaily ze života jejich postav.

Duchové, kteří vyhledají určitou osobu obvykle zemřeli důsledkem činnosti někoho jiného a před svým odchodem se dozvěděli krutou pravdu. Mohou to být oběti vražd, ale i oběti nehody zaměřující se na jiné lidi raději než na okolnosti, zvlášť pokud jsou přesvědčeni o vině někoho druhého (nebo si myslí, že jim mohl pomoci).

Duch strašící na určitém místě, který zaměří svou pozornost na postavy narušující jeho území je úplně jiné stvoření. Takoví duchové jsou obvykle utvářeni okolnostmi provázejícími jejich smrt. Řekněme, že takové místní strašidlo má jedno nehybné pojítko, zatímco hojně se pohybující duch bude mít několik různých a nebo pohybujících se vazeb. Místní strašáci jsou obvykle výsledkem určité množiny okolností. Možná, že to byl někdo věnující se místnímu projektu, který zemřel bez toho, aby práci dokončil. A nebo někdo milující na smrt nemocného, který se pak uzdravil. Tito nepokojní duchové mohou zůstat v oblasti i po smrti neschopni a nebo neochotni odejít (neuvědomují si, že jsou mrtví a stále se snaží dosáhnout svého cíle).

Když toto místo naruší někdo jako postavy, duch může zareagovat téměř jakýmkoliv způsobem od prosté zvědavosti přes radost až ke zlosti a může všechny tyto emoce vyjadřovat úplně stejným způsobem. Z pohledu postav působí všechny tyto city strašidelně a nebo nebezpečně. A samozřejmě toto všechno předpokládá, že si duch postav všimne. Někteří duchové prostě stále dokola opakují stejnou činnost jako za svého života a to může vypadat jako pohyb předmětů kolem, zamykání dveří a vede k zděšení žijících.

Oběti postav

Přestože možná smrtelné postavy hráčů pravidelně nezabíjí lidi, pokud hrajete Vampire: The Requiem nebo jinou hru ze Světa Temnoty, ve kterých se hráči vžívají do rolí nadpřirozených bytostí, někdo jejich rukou dříve či později zahyne. Upíři i vlkodlaci trpí vražedným nutkáním a kouzelníkům se mohou jejich kouzla vymknout. Protivníci a nevinní okolostojící pak umírají snadno.

Systém vyprávění používá rys Morálka k mechanickému "ověření a určení úrovně morálky," které má postavám zabránit jednoduše vraždit na potkání. Ale tyto pravidla hráčům vždy nevyhovují (a nebo je nezajímají). Tím, že se jejich oběť vrátí po smrti jako naštvaný, mocný duch, mohou dostat tu správnou lekci říkající, že jejich činnost má na svět velký vliv.

Takový druh ducha jemně mění motiv duchařské historky. Pokud je postava zodpovědná za duchův osud, musí být předána spravedlnosti - nebo alespoň si uvědomit co udělala a duchovi se omluvit - aby se duch mohl odebrat dál. Hráči musí být dostatečně dospělí, aby tento druh příběhu zvládli. Rozdíl mezi duchem přímo a nebo obrazně říkajícím: "Podívejte se co se mi stalo" a "Podívej co jsi mi udělal" je značný. Ujistěte se, že hráči jsou schopni poznat tento rozdíl než přivedete zpět jednu z jejich obětí. Jaká by potom byla pointa příběhu?

Také se vyhněte návratu důležitých postav kroniky jako duchů. Je to příliš snadné a hráčům to bude nepříjemné, zvlášť pokud proti tomuto nepříteli dlouho bojovali, aby se jej zbavili.

První dojmy

Většina duchařských historek začíná ve chvíli, kdy si hlavní protagonisté všimnou malých, podivných detailů. Slabé projevy duchovy přítomnosti, které mohou a nemusí být důkazem činnosti nadpřirozena. Náhlý záchvěv chladu, záblesk rychlého pohybu na opačné straně chodby a nebo chvíli hrající hudba. Tyto všechny projevy jsou Numen Podpis ducha a může to být dobrý začátek duchařské historky. Finta při použití těchto nenápadných znamení je, že ve Vyprávěčské hře, hráči vědí (přestože postavy možná ne), že tyto příhody jsou pravděpodobně projevem nadpřirozena. Hráči na tyto podněty zareagují odpovídajícím způsobem, protože tak reagují na cokoliv, čemu věnujete zvláštní pozornost. Pokud začnete vkládat takové příhody do jiného příběhu, můžete tuto počáteční fázi protáhnout, skrývat příhody budoucího příběhu mezi současnými a popichovat tak zvědavost hráčů.

Jiní duchové nejsou tak nenápadní a svou přítomnost dají najevo rychle. Pokud postavy vstoupí na území takové entity, může duch třísknout dveřmi (Telekineze), ukázat jim v zrcadle jejich vlastní mrtvá těla (Iluze) a nebo přinutit krysy či jinou havěť, vyhrnout se ze svým děr a úkrytů (Ovládání zvířat).

Zaujetí postav

Proč se postavy zapletou do duchařské historky záleží úplně na výtvorech vašich hráčů. Mohou být zaujatí vyšetřováním a hledáním důkazů o existenci nadpřirozena. Mohou to být přátelé, kteří náhodou vstoupili na místo, kde straší a rozhodli se, kvůli svým vlastním různorodým důvodům s tím něco udělat. Mohou společně pracovat v jedné budově, mít všichni (a nebo se u nich nevysvětlitelně objeví) Přednost Vnímání Nadpřirozena (World of Darkness Rulebook, strana 109) a zjistí, že tu všichni cítí nějakou bytost. Jako vypravěč potřebujete znát motivy svých postav a ty potřebujete vložit do příběhu raději než navrhnout scénář a pak dostrkávat postavy tam, kde je chcete mít. Důležitým prvkem v duchařských historkách je pátrání. Před tím než postavy mhou začít řešit problém aspoň s nějakou mírou jistoty, musí zjistit s čím (a nebo kým) mají tu čest. Hráči budou hodně pátrat, pokud jejich postavy zajímá výsledek tohoto vyšetřování.

Silnou motivací může být strach, který postavy nutí chápat ducha. Rozdíly mezi hráčem a postavou jsou však dost velké, aby hráč chápal, že jeho postava by měla být vystrašená a rozhodoval bez ohledu na to jak tento strach postavu ovlivňuje. Když se nad tím zamyslíte, tak postavy ve filmech a literatuře často dělají věci, které nás nutí křičet: "Nebuď blázen," ale to je protože postavy jednají podle své vlastní identity a příběhu v protikladu k nám čtenářům, divákům mají mnohem méně informací. Hráči často považují hraní těchto her za hádanku, kterou mají rozlousknout nebo za hru, kterou mají vyhrát a to znamená, že jen někteří nechají své postavy pociťovat takové oslabující emoce jako je strach. Hraní okamžiků strachu možná není tak uspokojující jako popisování okamžiků ve kterých postavy jednají z pozice síly. Strach se také může zdát světským a lidé hrají, protože chtějí utéct před touto světskostí.

Tímto však nechceme říct, že strach nemůže motivovat hráče v duchařské historce, pouze k němu potřebují najít ten správný vztah. Dva nejčastější motivy duchařských historek - strach ze smrti a neznáma - hráči naštěstí chápou dobře. Nechtějí, aby jejich postavy zemřely a nebo se dostaly do situací nad kterými nemají žádnou kontrolu, takže jsou ochotni své postavy naplnit úzkostí, děsem a nebo je nechat utéct - nebo také mohou být zvědaví, zaujatí či rozzuření. Když do hry vstoupí strach projeví se pravá povaha postav, také touha hráče nenechat zemřít svou postavu a vyřešit problémy příběhu.

Pokud je duch přímo propojen s nějakou z postav je motiv umožnit jí odejít ještě silnější. Hráči budou mít pocit, že jsou součástí tvorby příběhu. Proto se ujistěte, že máte dobrou představu o všech postavách a jejich životě, pobízejte hráče, aby byli při tvorbě postavy tak konkrétní jak jen to půjde. Tím způsobem se více stotožňují se svými výtvory, jsou více spříznění a citliví k pocitům svých postav a tak úplně chápou strach, který by měla duchařská historka vzbuzovat.

Vyšetřování

Většina duchařských historek v hrách na hrdiny vyžaduje velké množství pátrání. To se dá zařídit například v knihovně, rozhovory s pozůstalými a nebo příbuznými, prohledáváním místa na kterém duch straší a nebo dokonce rozhovorem s duchem pomocí média. Druh prováděného vyšetřování záleží na druhu informace, kterou postavy hledají. Pravidla pro tyto činnosti jsou popsána ve World of Darkness Rulebook. Jak k nim přistupujete při herním sezení však určuje náladu historky.

Pátrání v knihovně je málokdy dost zajímavé na to, aby se zahrálo. Nejlépe jej vyřešíte hodem hráče kostkami, informací jak dlouho vyšetřování trvalo a následným poskytnutím výsledků. Zvažte však co by se mohlo stát, kdyby duch zjistil, že o něm postavy zjišťují informace? Bude polichocen? Rozzuří ho to? Urazí se? Chápe to vůbec? Duch se může pokusit jim pomoci, ale jen opět postavy vystraší. Noční knihovna je skvělé místo pro příznačnou návštěvu. Regály knih poskytují skvělý úkryt pro rychle se pohybující nezřetelné postavy, knihy mohou padat z polic a dopadnout otevřené na té správné straně a nebo mohou poletovat po místnosti jako hejno zmatených netopýrů.

Rozhovory jsou obtížné pro Vypravěče, protože je k nim nutné vytvořit osobnosti jednotlivých protagonistů a dokázat je odlišit od ostatních. Můžete se samozřejmě inspirovat filmy nebo jinými médii a nebo také napodobovat vystupování svých ovdovělých příbuzných, provinilé manžely/manželky či amatérské lovce duchů. (Jen se vyvarujte příliš detailního napodobování, aby ostatní hráči nepoznali co děláte. To jim připomene, že je to všechno jenom hra.) Když budete popisovat dotyčnou nehráčskou postavu, zvažte co ví a co z toho je ochotna hráčským postavám říct v závislosti na tom jaké metody budou používat (výhrůžky, úplatky, naléhání na dobrosrdečnost).

Fyzické pátrání je pravděpodobně nejlepší způsob jak vyjádřit náladu a nebezpečí duchařské historky. Jakmile postavy vstoupí do určité vzdálenosti od duchova pojítka, tak se to nadpřirozená bytost dozví a pravděpodobně bude sledovat co se děje. Zda se jim zjeví záleží na jeho identitě a na činnosti postav, ale mocní duchové mohou pomocí Telekineze způsobovat "nehody," nalákat je pomocí Iluze do nebezpečných situací a jinak používat Numinu k ohrožení - či pomoci - narušitelům. Zvažte například co by se stalo pokud by dva duchové s různými vzájemně konfliktními záměry sdíleli pojítka nebo co kdyby jejich pojítka byla blízko u sebe? Postavy se mohou dostat do středu souboje těchto dvou duchů. Duchové se mohou pokoušet přesvědčit postavy, aby se přidaly na jejich stranu a mohou je pobízet, aby odstranili vazbu toho druhého k tomuto světu.

A konečně můžete umožnit duchovi mluvit skrz médium a nebo jiným způsobem jako je například pomocí Ouija (deska s abecedou a posuvníkem) může odhalit velkou část informací a také umožní postavám pochopit, že se setkali s něčím úplně mimo rozsah lidského vědění. Dalším dobrým způsobem komunikace s duchem je psaní. Duch posedne hostitele a ten píše duchova slova. Tento hostitel může být úplně přemožen a "zmizet" za osobností ducha a nebo si nemusí být vůbec vědom své vlastní posedlosti. V druhém případě se ruka hýbe jakoby o své vlastní vůli a píše zprávu, kterou si médium vůbec neuvědomuje. Pokud budete hrát skutečné médium a nebo máte kamaráda ochotného jednorázově vzít roli média, zahrajte tuto scénu u světla svíce. Na hráče to může mít dost mrazivý účinek.

Rozřešení

Až si postavy budou myslet, že mají dostatek informací a mohu něco s duchem udělat, vstupuje váš příběh do fáze rozřešení. Postavy mohou chtít zničit duchovo pojítko (vazbu), pomoci mu dokončit jeho pozemský úkol a nebo jen provést vymýtání a přinutit tak nehmotnou bytost opustit tento svět. Ať už si vyberou kterýkoliv způsob, musíte rozhodnout, zda to bude fungovat a co s tím bude duch dělat.